Můj deníček....

15.11.2011

Ahoj, možná to bude znít divně, ale nejspíš hledám samu sebe. Nevím jak se jmenuji, nevím kolik mi je let a ani nevím kde to jsem. Když se kolem sebe rozhlédnu, vidím staré ale velmi pěkné budovy. Lidé kolem mne chodí a a divně na mě zírají. Musím se projít a zjistit zda mi tu něco nebude povědomé. Jdu kolem výlohy s oblečením a vidím, jak se v zrcadle uvnitř obchodu hýbe nějaká osoba. Je to dívka. Je mladá, řekla bych že jí může být tak 13 nebo 14 let. Není oblečena jako dívky které jsem potkala na ulici je něčím zvláštní. Možná výraznou barvou zelené perelínky, nebo zajímavými botkami s kožíškem? Nevím, možná. Chci už jít ale jakkoli se pohnu já, pohne se i ona. Zašklebím se, zamávám jí, dupnu do chodníku. Všechno udělá přesně tak jako já. Dobře, přichází chvilka pravdy.... Zavřu oči, nadechnu se...otevřu je a podívám se dolů na své nohy. Jsou na nich ty samé botky co má zrcadlová dívka. Může to být náhoda. Pro jistotu se podívám na své tělo a ANO mám na sobě i stejnou perelínu. No dobře, tak se mohu podívat jak vypadám. Mám dlouhé vlasy, nevím jakou barvu nejsem schopná si vzpomenout jak se této barvě říká......No snad na to brzy přijdu. Nejspíš jsem ztratila paměť. Sice nevím co to ta věta ''Ztratila jsem paměť.'' znamená, ale něco v hlavě mi říká že to bude zrovna to co se mi teď děje. Mám strašný hlad a je mi docela zima. Sáhnu si do kapes, chvilku hledám a šmátrám v prostorné kapsičce a najdu: Mapu, Pero, Papír a pár drobných. Podívat se do mapy bude to nejlepší co teď mohu udělat. Na mapě je tlustým písmem napsáno LOUNY. Asi název tohoto města. Kolem mě zrovna prochází nějaká starší paní. Musím se ujistit kde to jsem. Oslovím ji tedy ,,Dobrý den, omlouvám se že vás otravuju, ale prosím vás v jakém to jsem městě?" Dobrý den slečno, tohle jsou Louny. Ty tu jsi sama? Nechceš pomoct někam se dostat? Nebo kde máš rodiče?" odpověděla ta velmi sympatická paní. Najednou mi došlo že bych toho o sobě neměla moc vyprávět, musím si rychle něco vymyslet. ,,No víte, mé jméno je Luna. Rodiče odjeli někam pryč a já se nějak zatoulala. Je mi zima a jsem trošku zmatená, asi bych už měla jít." chtěla jsem se rozloučit a jít si sehnat něco k jídlu. Paní mě ale zastavila. ,,Vlastním malý obchůdek na konci města a zrovna by se mi hodila pomocná ruka. Když mi pomůžeš dám ti něco k jídlu a zima ti taky nebude." To jsem nemohla odmítnout. Najedla jsem se, ohřála se a pak jsem pomohla s rovnáním zboží na regálech atd. Seznámila jsem se s místníma toulavýma kočkama, které chodily té staré paní prosit o něco k jídlu. To co mi ale dost vrtalo hlavou bylo, jak jsem se sem dostala, kde jsou mí rodiče? Hledají mě, nebo mám tolik sourozenců že si ještě ani nevšimli toho, že jim jedno dítko chybí? Je možné že jsem sirotek? Uvidíme, teď už jdu spát. Ráno mě čeká spousta bádání po mé totožnosti.

16.11.2011

Ráno, hned po probuzení, jsem vydala hledat školu, kterou mi má hodná paní ukázala na mapě. Prý tam určitě najdu spoustu kamarádů....

Školu jsem podle mé mapky našla hned. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ve druhém patře této hodně staré budovy našla holky a kluky v mém věku. Jakoby mi někoho připomínali.... Jenže nevím ... koho...

Jediné, co mi zbylo z mé "minulosti" je fotografie nějakého chlapce, kterou jsem našla v kapse kabátu. Když jsem ji ukázala kamarádům v Lounech, celí se rozzářili. "Hele, vždyť to  je LONČO!!!" "Kdo?" ptám se. "No Lončo, to je náš kámoš, který bydlí v Lučenci. Víš co, Luno, pokusíme se s ním spojit. No jo, jenže nám už týden nejde internet. Nevadí, pomůžeme Ti se s ním setkat. Třeba cestou zažijeme a uvidíme spoustu zajímavých věcí."

Ještězkusím dát zítra inzerát.Třeba se ozve. Zatím se o mě postarají mí kamarádi.

17.11.2011

Tak jsem si dala inzerát, jsem zvědavá, jestli se na něj někdo ozve....